ΒΙΤΙΕΣΛΑΦ ΝΕΖΒΑΛ

VÍTĚZSLAV NEZVAL (1900 – 1958)

Kapesní šátek

Dnes také odjíždím a chce se mi až plakat
Šáteček do kapsy dost času na hoře
Kdyby svět nebyl víc než velký pestrý plakát
strhnu jej cynicky a hodím do moře

Slzavé údolí mě pozřelo jak rybu
Třicetkrát nalomen obraz se složil sám
Odpusť mi skřivane svou starou slavnou chybu
že mám-li zpívati trochu se zalykám

Šátek se třepotá a otvírá mi města
groteskně přibitá na ústí tunelů
Škoda že není smrt jen dlouhá černá cesta
z níž bych se probudil v neznámém hotelu

Ty jenž jsi miloval jak Andrea del Sarto
vrať očím krásných žen svůj šátek z hedvábí
A víš-li že je smrt jen okamžik jen salto
neobracej se již Dobrý den jestřábi!

Poezie

Vánku vánku sliním prst
abych věděl odkud věješ
Vánku sklidím to co seješ
Vánku mám tě plnou hrst

Duše kočko nahrb hřbet
Vánek se chce s tebou laskat
Jiskry už vás slyším praskat
Cvrček by to nedoved

Seji larvy do mechu
Blýskavici oheň deště
A co seješ vánku ještě?
Seji seji útěchu

Zastesknutí

Zastesklo se mi v zázračném městě
po vás mí dobří přátelé?
Snad až se vyspím po dlouhé cestě
bude mi zase vesele

Zastesklo se mi po tobě otče
či po vás matko? Po kompak...
Zastesklo se mi sám nevím po čem
Zastesklo se mi jenom tak

Sacré-Coeur

Bílá osamělá paní
Máš za sokyni ocelovou věž
Kdybych tě hanil byla by to lež
Kdybych tě chválil řekli by že básník straní
Tomu věčném nevkusu
Jenž mu učinil tak drahými
      strakaté drapérie cirkusů
Eh co bych mluvil nafintěná věži
Vždyť celá Paříž ti blaženě u nohou leží

Krajina v Provenci

Osamělé stromy Provence
podobají se mé domovině
a oné divotvorné studánce
kterou jsem v dětství navštěvoval pilně

Když tu jdou malé děti ze školy
kdepak si asi nejraději hrají?
Tam u té staré římské stodoly?
Ovce se na ně sladce usmívají

jak se usmívala na nás housata
kus za silnicí ve vrbinách
Zpívejte provensálská děvčata
o plavovlasých Meluzínách

jak zpíval Mistral vaším jazykem
o Mireio a přástevnících
Až mě smrt zacpe ústa roubíkem
až nebudu mít co říci

chtěl bych spát v trávě české Provence
v té trávě heřmánkové chuti
chtěl bych se utopiti v studánce
tichého sladkého rozplynutí

Marseillské střechy

Marseillské střechy kdo pod vámi bydlí
Marseilli viděl jsem tvé pavlače
Na jedné z nich jsem spatřil starou židli
a ženu jež má oči od pláče

Kdysi jsem miloval kouzlo transbordéru
ten pomník z železa a z řetězů
dnes mne však dojala víc tamta žena v šeru
pod větví halící se do bezu

Koho tu čeká kdo jí nepřichází
pro koho šermuje tu sama kartami
Na jaké nové lepší štěstí sází
Soupeří s Mariemi nebo s Martami?

Zapomeň stará ženo na miláčka
a nechej přejet zpožděný můj vlak
Věř když se láska poláme jak hračka
je lépe nechat ji a nekazit si pláčem zrak

Ach srdce nech tu Sisyfovu práci
milovat navěky a hleď si jiných her
Vždyť nejsi z železa jak tito mořští raci
jak tato kotva jak ten transbordér

Kaktusy

Od těch dob kdy lidé popřeli své tělo
lidské pokolení strašně zakrnělo
Muži odumřeli v chladu sutany
Hleď ty kaktusové liliputány!

Žena ztratila svou krásu je jen dobrá
Její splasklá náruč bála by se obra
Pěstí v oknech zakrnělé kaktusy
nechce roditi když právě nemusí

Naše jara zvolna tratí fantazii
Brzy bude velká vzácnost potkat zmiji
A tak zasteskne se někdy člověku
po šílené vegetaci pravěku

Dnes jsem spatřil kakty které bují v tropech
Chci vám něco říci o těch lidoopech
v jejichž stínu člověk zmenší se až v nic
Velikost má rub a velikost má líc

Představte si velké stromy tvaru lžíce
stromy podobající se staré štice
představte si kaktus s krkem žirafy
kaktus jako starý orloj bez rafik

kaktus zkadeřený jako lidská hlava
kaktus který na vás od zdaleka mává
kaktus zkroucený jako sobí parohy
kaktus bezruký a kaktus beznohý

Kaktus natřásající se jako skelet
kaktus s lampasy jenž moh by začít velet
kaktus s obnaženou rybí páteří
kaktus celý ponořený do peří

Od těch dob kdy lidé společensky žijí
ztrácíš přírodo svou strašnou fantazii
Jsem ti vděčen že jí trochu mám
zvláštní kaktusy ach odkud vás již znám?

Monacká romance

Vysoko nad mořem na strmé skále
kde rostou palmy cypřiše a tak dále
nad serpentinou vinoucí se jako had
má monacká princezna svůj hrad

Není to hrad ne je to vlastně palác
Když šel jsem okolo monacká princezna spala
Bolí ji hlava má šátek na čele
a kněz se za ni modlí v kostele

Princezno vy jste včera příliš pila
a skoro celou noc jste protančila
Váš žandár vlekl vás jak anděla
na vzduch abyste vystřízlivěla

Jak je to směšné když se mění stráže
Gardisti běží rychle domů z pláže
připjat si operetní kokardy
Každý má ctižádost sloužit u gardy

Na cimbuří jsou muzeální děla
jež nikdy žádnou válku neviděla
a koule srovnané do nízkých pyramid
zde tráví v slunci zasloužený klid

Ó republiky můžete se stydět
Vemte si příklad z této monarchie
jež zparodovala tak skvěle stát
Ó republiky i vám hrozí pád

I vaše armády i vaše ryčná děla
přijdou už velmi brzy do muzea
k akciím z zákoníkům k ruletě
A přijdou hezčí časy na světě

Racheli

Jsem unaven Racheli
Nakonec nám stačí úzká lavice
Spěte Zde je moje pravice
Spěte klidně buďme přáteli

Jsem unaven Racheli
za chvíli se rozdvojí náš společný vlak
Spěte na lavici spánkem smrti Tak
Spali jsme dost dlouho v posteli

Jsem unaven Racheli
jako vaše stará chimérická rasa
jako naše příliš staré kostely
jako poezie jako krása
jako smutek jako veselí

Jsem unaven Racheli

Sbohem a šáteček

Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všechno má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesníku siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!