Tuesday, February 9, 2010

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)



SONETOVÉ CYKLY
              Bedřichu Fučíkovi
1

Když vítr zhasil světla v ulicích,
vráželi chodci do svých vlastních stínů,
domů si cizích tváří pavučinu
nosili mlčky místo tváří svých,

a staré město teprv napůl spalo,
do sklepů zachouleno jako dnes,
tak nesvé, že je vichr popones
a mnoho nocí dál, než prve stálo,

a jako starý papír na podpal,
na podpal ohně pro zem bez noclehu,
rozhodil kolem města pole sněhu,

dunivý vichr, který se tu hnal
před ránem, které ještě nenadešlo,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo.


2

V ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
sám sebe straním se jak cizince,
a slovo, jež se do úst dětských vešlo,
velké, tak velké je mé vzpomínce:

Matka! A já, syn země, orlí matky,
jež vypadla až k stáru z hnízda hor,
nad jejíž hlavou hnal se dětí spor
a v křiku vrabců vrací se k ní zpátky,

nevidím pro tmu, která v ulicích
pro zátah velké hrůzy klade sítě,
a klesám, s městem na ramenou svých,

ale včas, luno, mrazy zasklily tě
a do rahnoví větrů, časům svítě,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh.


3

Zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh -
do tváře svítí zemi otců mých
a město přivírá se jako oko
pod čelem Čech vsazené přehluboko.

Než jasu zvykne, zalesklo se v něm
a nerozezná, zdali tys to, Pane,
kdo děsí za studeným plamenem,
za zmrzlou slzou slunce, která kane

na spící tvář mé země. Zdali tys,
kdo za zády nám smazal půdorys
díla, jež z rukou nepravých by vzešlo,

kdo zatajil nám rozhodnutí svá
a k lačným ústům temnot nahýbá
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo.


4

Džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,
houba, jež sluncem nasákla - a v ní
žluč léta, které ještě neodešlo,
podáváš zemi, než se rozední,

zemi, jež kdys ti tkala závoj slávy.
A město mlčí jak prastaré stavy
a člunky věží zanáší už prach -
Vylidnils noc a v jejích prostorách

tiše se chvěje slabé zapípání
děťátek, která v této hodince
k tobě se, Bože, modlí prostince -

a mrazy svlékají nás k bičování
pod nebem, na němž obnažuje smrt
kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.


5

Kloub světla, který hnětl zem a ztvrd,
koleno smrti, jež tu klečíc žala -
Noc morná pro žeň, která neustala,
mlat země uklízí a napadrť

váš, lampy, drtí jas a rozhazuje
hraničky v krbech, shnilé povětří
ze starých měst až na kost vyškrabuje,
chudáků ani sytých nešetří -

tak jí to radí bába zima,
která, vran mžitky před očima,
z herbáře tlících krajin začla číst,

a mezi listy zasněžených plání
ty vkládáš ještě nepopsaný list:
průsvitný papír bledosti, zlá paní!


6

Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
rozvinula jsi tiše nad městem
a život kreslíš, jenom jako zdání,
z paměti, kterou ztrácí stará zem -

a slité zvony znovu zavěšují
do věží chrámů dávno sesutých
a prámy, popel už, přes řeku plují
a na břeh mrtví seskakují z nich,

mrtví, jimž tlukot srdce na chvilinku,
prodloužil zvon a jejichž rukou svit,
svit pohozených listů z tvého vínku

mou nocí letí. Tíhu: vyslovit
tvé jméno jinak, Luno, Smrti, Paní -
na moje čelo kladeš místo spaní.


7

Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas - ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.


8

A vrásky mé si obkresluje smrt -
Na loži svém se obracejí spáči
a z věží slyší bíti každou čtvrt,
jak pod hlavou je hrášek hrůzy tlačí.

Ó matko spánku, spánku bez hranic,
dítě, jež voláš: matko! na bezdětnou,
prabábo zdřímnutí, v němž poodlétnou
ruce, jež prachu unesly by víc -

dnes ještě ne! Pro slavné vyhrávání
mráz napjal struny cest, že skřípe až
hlas domova, jak hejno krajin shání -

a vysoko v něm, smrti, dozníváš -
A v náručí tvém, bolesti a něho,
spí město, město lidu královského.


9

Spí město, město lidu královského,
i v nejmenším svém kameni, jenž rost
tak vysoko, až k zvonům věží jeho.
V tichu, jež zpátky přešlo starý most,

hluboce spí. Dej, Bože, aby spalo,
jak nespalo už dlouho! Jenom střez
ten jeho sen, v němž proud je popones
o mnoho nocí blíž, než prve stálo!

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci -

Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!
Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem.


10

A ze všech stran se k němu žene zem
s kolébkami i s hroby, v kterých ztichla,
tak opatrně, aby nárazem
ani smrt, ani život nevyšplíchla,

a rozhrnuje hvězdné závěje
z daleka kraje své zvouc na poradu,
že se už pod královským srdcem hradu
pohnulo dítě, dítě naděje.

Po malé řece chvátá peřejemi
i můj kraj, aby též byl mezi všemi,
a spěchá sem, rostenec chudoby,

v té noci, která sahá za hroby,
sem, k tomu městu lidu královského,
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.


11

S úzkostí naslouchat u srdce jeho,
můj rodný kraji, dáno je ti též,
sluneční slámu z patra nebeského
už dávno jsi do jeslí zimy snes

a teplo chlévů, které léta schrání
dech telátek, když usnou po klekání,
dnes otevřeš - A stádo vesnic tvých
tlačí se nechtějíc být z posledních

a vody tvé tak vlnu k vlně vinou,
že staly se už vodou Vltavinou
a světlem luny zakládají lem

té noci, která čeká nad krajinou,
až Narodí se -Jak se chvěje zem!
Pod lunou ticho, pěna pod jezem.


12

Pod lunou ticho, pěna pod jezem -
A luna taje na plameni sněhu.
Táhne sem zástup krajin bez noclehu
a jejich pouti prostřena je zem.

A mnohé z nich se k sobě tisknou zimou
a sdělují si drobné strasti své,
ty z daleka pod nůší lesů dřímou
a necítí už říčky ozáblé

a těm, co kolem tebe vyrůstaly
a pro tvé chrámy vyrvaly si skály
a hřbitovy tvé nesou na křídlech,

těm neujde už ani jeden vzdech,
je tíží jako tebe, město spící,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.


13

Ticho, jež tolik zemi chtělo říci,
průhledné ticho a na jeho dně
s pískem hvězd srůstáš, město ještě spící,
tak jako kámen z dávné povodně.

Ze sklepů jako rozbíjené sklenky
zvoní smích žen, jež tančí bez čelenky,
a jako na ně, které hodil čas
pustošícímu vichru napospas,

na zem se sype kamení, až sténá,
kamení náhrobků už beze jména,
na zem, jež mrtvých zapomínajíc,

ruměnec vinic znala jen - Ach víc
žeň, Bože, krve pro stud do mdlých lící
té zemi v kořenech se sbírající.


14

Té zemi v kořenech se sbírající
život, v němž s námi věčně prodléváš,
z kolébky do kolébky přeléváš
a střežíš to, co neumíme stříci.

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci.
Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!

Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem,
zem, která věrným zapírá své mdloby,

jak se jí k srdci nahrnuly hroby -
Město spí, město klopýtajících,
když vítr zhasil světla v ulicích.


15 (mistrovský sonet)

Když vítr zhasil světla v ulicích,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh,
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,

kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.
Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
na moje čelo kladeš místo spaní
a vrásky mé si obkresluje smrt.

Spí město, město lidu královského
a ze všech stran se k němu žene zem
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

Pod lunou ticho, pěna pod jezem,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.
Té zemi v kořenech se sbírající.


převzato z: Tvar, 1944, 3. Vydání.